Mjölnir nenosím na krku jen jako ozdobu nebo kus kovu. Je to pro mě připomínka síly, která neuhne, a odpovědnosti, kterou mám ke svým blízkým i k sobě samému. Thór je můj oblíbenec – a hned na začátek si ujasněme jedno: zapomeň na toho nablýskaného manekýna z Marvelovek. Skutečný Thór, ten z mýtů, je ryšavý, potetovaný hromotluk s vousy spletenými do copů. Je to bůh, který se nebojí ušpinit si ruce krví obrů ani hlínou na poli.
Zatímco Ódin je patronem králů a mágů, Thór byl vždycky náš – bůh svobodných lidí, rolníků a bojovníků, kteří si všechno museli vydřít. Thór je také bůh hromů a blesků. Brázdí nebe ve svém voze a rachot jeho kol slyšíme jako hromobití. Blesky jsou pak záblesky jeho kladiva, když jím v podobě blesku mrští proti nepřátelům.
Pro mě je tohle hromobití symbolem vnitřního budíčku. Jsou dny, kdy je v mé mysli dusno a těžko. Tehdy potřebuju tohohle Hromovládce, aby tu tíhu rozbil a pročistil vzduch. Ten blesk je okamžik náhlé akce – moment, kdy se z mluvení stane úder.
Kladivo, které dává i bere
Kladivo Mjölnir je nejmocnější zbraň v Ásgardu. Trpaslíci sice pokazili topůrko a udělali ho krátké, ale Thór s ním přesto dokáže rozbíjet lebky obrům i žehnat svatbám. Tohle je pro mě ta největší lekce: Síla má dvě tváře. Můj trénink, moje disciplína a moje agresivita v boji se životem jsou k ničemu, pokud je neumím použít i k budování. Síla není k tomu, abys byl tyran, ale abys byl schopen udeřit tam, kde je to potřeba, a zároveň ochránit ty, na kterých ti záleží.
Ochránce a neúprosná akce
Thór nefilozofuje hodiny nad strategií jako jeho otec Ódin. Když se u hranic Midgardu objeví chaos v podobě obrů, vezme kladivo a jde to vyřešit. Tečka. Tohle mi v dnešní době mluvení a nekonečných analýz neskutečně imponuje.
V mém světě jsou „obři“ lenost, prokrastinace a pochyby. Thór v mém vnitru je ten hlas, který mi říká: „Nekecej o tom a prostě tu činku zvedni. Prostě tu práci dodělej. Prostě ty hranice ubraň.“ Je to o přímé akci bez zbytečných okecávaček.
Regenerace: Vstát i po smrti
Fascinuje mě příběh o jeho dvou kozlech, Tanngnjóstovi a Tanngrisnim, kteří táhnou jeho vůz. Je v tom skrytá neuvěřitelná symbolika. Když Thór putuje a večer se utáboří, své kozly prostě zabije, stáhne z kůže a uvaří si je k večeři. Hostina pro boha. Ale má to jeden zásadní háček: kosti musí zůstat netknuté. Musí se položit na kůži a nikdo nesmí zlomit ani tu nejmenší kůstku, aby se dostal k morku.
Ráno pak Thór jen přistoupí ke kůžím a kostem, pozvedne svůj Mjölnir a kladivem jim znovu vdechne život. Kozlové vstanou, oklepou se a jede se dál.
Pro mě je to ultimátní symbol nezdolnosti. Cesta vikinga mě občas semele tak, že se cítím úplně vyždímaný, jako by ze mě život stáhl kůži. Ale nosit Mjölnir znamená vědět, že i když mě den „sežere“, ráno musím vstát, posbírat své kosti, oživit svůj zápal a jít do toho znova. Neúspěch není konečná, je to jen pauza na regeneraci.
Zároveň mě to učí disciplíně – i v té největší krizi, když se "krmíš", musíš dávat pozor, abys neporušil základy (ty kosti), na kterých stojíš. Protože bez pevných základů tě ráno ani Mjölnir nepostaví na nohy.
Devět kroků k nesmrtelnosti
I Thór má svůj osud. Při Ragnaröku zabije toho největšího zmetka, hada Jörmungandra, ale sám po devíti krocích padne mrtev. Ví, že ten boj pravděpodobně nepřežije, ale přesto do něj jde naplno. Neřeší, jestli je to fér. Koná svou povinnost.
Nosit Mjölnir na krku znamená závazek. Být pevným bodem ve vesmíru pro své blízké, kladivem své disciplíny a neúnavným dělníkem na svém vlastním poli.